Oscar Wilde...Růže a slavík

6. srpna 2006 v 20:35 | ... |  Knihovnička...
Malý úryvek z tohoto dojemného a smutného příběhu...
Oscar Wilde...Růže a slavík

"Zazpívej ještě jednou, naposled," zašeptal. "Bude mi po tobě teskno, až tu nebudeš."
I zazpíval slavík dubu a jeho hlas zněl jako zurčení vody, tekoucí ze stříbrného džbánku.Když slavík svou píseň dozpíval, zvedl se student a vytáhl z kapsy zápisník a olůvko.
"Formu má," říkal si, procházeje houštinou, "to se mu upřít nedá. Ale má nějaký cit? Bohužel asi ne. Inu jako většina umělců; všechno jen styl a upřímnost žádná. Pro nikoho by se neobětoval. Myslí jen a jen na hudbu; a umění, to ví kdekdo, je sobecké. Nicméně nutno přiznat, že mu v hlásku zní pár krásných tónů. Škoda, že nic neznamenají a nejsou k praktickému užitku." A šel do své jizby, lehl si na pryčnu a začal myslet na svou milovanou; a po chvíli usnul.A když v nebesích zazářila luna, slavík přiletěl k růžovému keři a nabodl se hrudí na trn. Celou noc zpíval s trnem v rudi a chladná křišťálová luna se sklonila níž a naslouchala. Celou noc zpíval a trn mu vnikal do hrudi hlouběji a hlouběji a z těla mu odtékala životadárná krev.Nejprve zpíval o zrození lásky v srdci jinocha a dívky. A na nejvyšší větévce růžového keře vykvétala divukrásná růže, plátek po plátku, jak šla píseň po písni. Bledá byla zpočátku, jako opar vznášející se nad řekou, bledá jako nožky jitra, stříbrná jako perutě úsvitu. Jen jako odraz růže v zrcadle ze stříbra, jako odraz růže ve vodní kaluži, taková byla růže vykvétající na nejvyšší větévce keře.
Ale keř zavolal na slavíka, aby se na trn přitiskl ještě víc. "Přitiskni se ještě víc, slavíčku," volal keř, "nebo přijde den a růže nebude dotvořena."
I přitiskl se slavík na trn ještě víc a jeho píseň zněla hlasitěji a hlasitěji, neboť zpíval o zrození vášně v srdci muže a panny.
A do plátků růže se rozlil něžně růžový ruměnec, podobný ruměnci v tváři ženicha, který líbá rty nevěstiny. Avšak trn ještě nepronikl až k srdci slavíkovu, a tak i srdce růže zůstávalo bílé, neboť jenom krví srdce slavíkova může zkarmínovět srdce růže.
A keř zavolal na slavíka, aby se na trn přitiskl ještě víc. "Přitiskni se ještě víc, slavíčku," volal keř, "nebo přijde den a růže nebude dotvořena."
I přitiskl se slavík na trn ještě víc a trn se dotkl jeho srdce a tělem mu projel divý záchvěv bolesti. Krutá, krutá to byla bolest a bouřlivěji a bouřlivěji zněla píseň, neboť slavík zpíval o lásce zocelené smrtí, o lásce, která neumírá ani v hrobě.
A divukrásná růže zkarmínověla jako růže východní oblohy. Karmínový byl prstenec jejích plátků, karmínové jako rubín bylo i její srdce.
Slavík však zpíval hlasem stále zemdlelejším, začal tlouci křidélky a oči se mu pokryly blankou. Píseň slábla a slábla a cosi svíralo slavíkovo hrdlo.
Pak náhle propukl v poslední melodii. Slyšela ji bílá luna a zapomněla na úsvit a omeškala se na obloze. Slyšela ji červená růže a zachvěla se v extázi a rozevřela plátky do studeného jitřního vzduchu. Ozvěna si ty tóny zanesla do své purpurové jeskyně v horách a probudila ze snů spící pastýře. Tóny proletěly dále rákosím na řece a rákosí doneslo jejich poselství moři.
"Podívej se, podívej se!" zvolal keř. "Teď už je růže dotvořena!" Ale na to už slavík neodpověděl. Ležel mrtev ve vysoké trávě, v srdci trn.
V poledne otevřel student okno a vyhlédl ven.
"No ne!" vykřikl. "Takové zázračné štěstí! Červená růže! A podobnou růži jsem jakživ neviděl. Ta je krásná, že má určitě dlouhatánské latinské jméno." A vyklonil se a růži utrhl.
Pak si nasadil klobouk a s růži v ruce utíkal k profesorovu domu. Profesorova dcera seděla přede dveřmi, navíjela klubko modrého hedvábí a u nohou jí ležel její pejsek.
"Říkala jste, že byste si se mnou zatančila, kdybych vám přinesl červenou růži," zvolal student. "Tady máte tu nejčervenější růži na světě. Připněte si ji večer těsně k srdci, a ona vám poví, až spolu budeme tančit, jak vás miluji."
Ale dívka se zamračila.
"Nehodí se mi bohužel k šatům," odpověděla. "Ostatně synovec komořího mi poslal pár pravých šperků, a šperky, jak je kdekomu známo, mají mnohem větší cenu než kytky."
"Vy jste ale nevděčná, namouduši!" řekl rozzlobeně student a odhodil růži na ulici. Spadla do kaluže a přejela ji jakási kára.
"Nevděčná!" odsekla dívka. "Vy jste pěkný nezdvořák, abyste věděl. A kdo vůbec jste? Obyčejný student! A já si myslím, že nemáte ani takové stříbrné přezky na střevíce jako synovec komořího."
A zvedla se ze židle a odešla do domu.
"To je ale pitomost, ta láska!" říkal si student, když šel odtamtud. "Není ani zpolovice tak užitečná jako logika, protože nic nedokazuje a pořád nám slibuje něco, co se neuskuteční, a nutí nás věřit tomu, co není pravda. Je prostě dočista nepraktická, a protože být praktický znamená v téhle době všechno, oddám se zase filosofii a začnu studovat metafyziku."
A vrátil se do své jizby, vytáhl velikánskou zaprášenu knihu a pustil se do čtení...


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.